Den 18. února, alias Den, kdy sem se opravdu nasrala si zaznačím v kalendáři červenou fixou. Teda, ne že bych dala průchod svým emocím a rozkopala první nebohou věc, co se mnou přišla do styku jako to dělám obvykle, ale cítím, že uvnitř mě to bublá a vře a nevím co všechno ještě.
Může za to stav, ve kterém se momentálně nacházím. Vlastně za to můžu já. Já, moje láska k jídlu a můj debilní sklon k tloustnutí. Kombinace těchto tří faktorů mě přivedla ke katastrofálním výsledkům, který zaznamenávám pokaždý, když se podívám do zrcadla. Tyhle pocity mám prakticky od 13-ti, kdy sem se začala trochu hodně zajímat o svůj vzhled. Od té doby se se mnou moje problémy s váhou táhnou. Až do dnes.
Dneska už sem ale rozumná haha, a vím, kde sem dělala chybu. Hrozně sem se na hubnutí upínala a nemyslela na nic jinýho. Nezajímala mě škola, kamarádi, dokonce mi bylo fuk i to, že to tělu vůbec neprospívá a ničí ho to. Jediný, co sem měla v hlavě byly kalorie a věčný dilema, jestli si můžu dát jablko nebo je pro mě moc kalorický. Jablko, vážně ??! OMG... Tenhle extrém se střídal s tím druhým extrémem- do svýho vyhladověnýho těla sem cpala sračky nezdravý jídlo všeho druhu. Čokoládu sem dorazila pizzou a jako hřeb žranice sem si dala další čokoládu zalitou hektolitrem coly. Pocit před spaním, že se asi každou chvíli pobliju, byla u mě ta nejběžnější věc a chuť rozbít si za to hubu byla lákavá asi stejně jako nová kabelka od Channelu. Ale stejně sem to neudělala. Protože se miluju. A to fakt dost. Tohle je tedy ten správnej přístup k hubnutí. Aspoň teda myslím. Budu zdravě jíst a cvičit, protože se miluju, ne proto, že chci na váze vidět co nejnižší číslo. Svý pokroky si sem budu zaznamenávat pokud teda nebudu líná a těšit se, jak můž život bude konečně plnohodnotnej a dokonalej <3